Můj první teambuilding

23. června 2018 v 0:06 | Zdebra |  Žvanění
Včera jsme měli teambuilding. Ano, čtete dobře - včera. Ve čtvrtek! Původně to mělo být v pátek, ale nakonec si vzpomněli, že v ten den je dětský den, takže se to přesunulo na čtvrtek. Tím se mi to zkomplikovalo. Kdyby to bylo v pátek, mohla bych tam být dlouho. Se čtvrtkem jsem se málem mohla rozloučit.





Ale nakonec jsem to přece jen vymyslela nějak jinak. Nejdřív jsem si řekla, že pojedu busem do Kučerova a pak pěšky. Nebo do Dražovic a pak pěšky. Jenže do Vyškova to nejelo tak, aby to navazovalo. Musela bych skoro dvě hodiny nebo hodinu čekat. Už nevím, jak to bylo. A bus by jel až ve 20:20. Potom měl ale napadla varianta, jestli by to nešlo přes Bučovice! Tak jsem si našla spoj do Bučovic a jeden bus to našlo. A do Kučerova to pak jelo o pár minut později. Super, to je ono. A doma bych byla dřív. Ale taky by tu byla varianta, že bych vystoupila v Dražovicích a byla bych asi doma ještě dřív, ale je to delší cesta, a nevěděla jsem, jestli se mi bude chtít. Vyhrála varianta přes Bučovice. Aspoň jsem se mohla kochat jinou krajinou. A viděla jsem u jednoho baráku černé koťátko!

Akce se konala na hřišti ve Slavíkovicích od čtyř do šesti. Končila jsem o půl čtvrté, tak jsem šla pěšky. Ještě jsem se cestou chtěla stavit v Penny pro raw tyčinky, ale když ve stejnou dobu šly kolegyně s kolegou, tak jsem se přidala k nim. Cestu jsem si nastudovala na mapě a pak jsem v duchu hádala, kde odbočit. Trefila bych tam i sama. Ale to vás asi ani nepřekvapuje, že? Vtipné bylo, když jsme šli přes koleje. Zrovna, jak jsme prošli kolem semaforu, začal "cinkat" :D

O čem byl teambuilding? Bubble fotbal! Nikdy jsem ten pojem neslyšela, ale tušila jsem, co to asi bude, a trefila jsem se. Jsou to takové ty nafukovací bubliny. Docela jsem se toho děsila, že se v tom budu dusit, nebo že to bude větší než já, nebo že to bude těžší než já. :D Nakonec mi popruhy padaly z ramen. Ale byla to sranda. I když jak jsme hráli, tak mi to přišlo nekonečné. Po pár minutách tam byl vydejchanej vzduch, že jsem se bála, abych neomdlela. Byla to ale dobrá sranda. Podruhé jsem do toho ale nevlezla. Po jednom nárazu mě rozbolela hlava. Raději jsem se držela bokem, protože mám vysokej pud sebezáchovy. :D Kolegyně mě pak pochválila, že jsem hrála dobře. Jen škoda, že nepřišli všichni. Až někdy pojedu vlakem z Brna a uvidím to hřiště, hned si vzpomenu na včerejšek.

Na bus jsem šla kolem šesté. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho mi potrvá cesta na zastávku, tak jsem raději měla časovou rezervu. Netrvalo to tak dlouho, jak jsem čekala. Ještě jsem na zastávce chvilku čekala a trochu se najedla. Autobus přijel asi o tři minuty dřív. V Rousínově na nádraží jsem měla co dělat, abych automaticky nevystoupila. Naštěstí mě sedačka držela. V Dražovicích už je otevřené koupaliště. Zrovna někdo vycházel ven. Celkově mi přišlo, že v těch dědinách to víc žije než u nás na konci světa, kde je každej zalezlej ve své noře. Cesta se docela vlekla, ale byl pěknej výhled. Akorát to kazily jatka u Bučovic... V Bučovicích jsem poznávala místa z minula, když jsem tam byla v noci. Ve dne to bylo úplně jiné. Zámek je pěknej. Tvarově mi trošku ty věžičky připomínají Bratislavský hrad.

V Bučovicích jsem hned našla nástupiště a dlouho jsem tam přešlapovala. Teoreticky jsem mohla stihnout zajít naproti do Penny, ale nechtěla jsem to riskovat. U nádražní hospody (Bistro U Draka) posedávali nejspíš nějací štamgasti. Obě cesty se mi nevlezly do jedné hodiny, aby mi platila jízenka, tak jsem si musela koupit novou. Cesta se vlekla ještě déle, protože je rozkopaná. V dálce jsem viděla někde u Rousínova, jak prší. Imaginárně jsem se poplácala po rameni, že jsem se tomu vyhla. Nechtěla bych jít v tu dobu pěšky.

Když jsem vystoupila v Kučerově, začal zrovna hrát rozhlas. Dechovku. Asi do kroku. A zrovna mi volala babička. Milionkrát. Ale nemohla jsem to vzít. Počkala jsem, až to dohraje. Hlášení mi pak přišlo vtipné. A pak se babička ivila, co to tam chrastí, když foukalo. Trošku kapalo, ale pršet nezačalo. Cestou jsem si představovala, že do mě uhoí blesk, když jsem nejvyšší bod mezi poli. Když jsem přešla kopec, měla jsem před sebou pěkné panorama. Někde na Rousínovem bylo pěkně bílo. Zřejmě tam lilo. Škoda, že jsem neměla foťák. To by byly fotky! Přes půl dědiny jsem pak běžela. Všude v okolí pršelo, jen u nás nic. A kočky mi pak nadávaly, kde jsem takovou dobu. Sakra, už je po půlnoci. Ale nevadí, nic přepisovat nebudu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vivienne | Web | 15. července 2018 v 17:24 | Reagovat

Zní to dosti hrůzostrašně a ani fotka tomu nepřidává... :D Klobouk dolů, že jsi do toho vlezla a zvládla hrát... :)

2 Zdebra | 18. července 2018 v 23:35 | Reagovat

[1]: Není to taková hrůza. Ale docela mi ty nárazy od ostatní vadily. Hlavně ty nečekané, protože pak mě z toho bolela hlava. Takže jsem hrála tím stylem, že jsem se snažila vyhýbat tomu vrážení. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Doporučuji:
_____________________________________________________________________________